V lednu jsem byl na skok v Irsku. Nebyla to služební záležitost, takže o CRM tentokrát nepadne ani slovo. Byl jsem navštívit kamaráda, který v Dublinu pracuje a chtěl jsem za těch pár dní poznat co nejvíc, čím Irsko je nebo v minulosti bylo.
V Irsku se jezdí - jak známo - vlevo. Takže každé ráno musíte nejdříve pět minut přemýšlet, kam se vlastně dívat před přecházením ulice a kudy přijede autobus. V Dublinu jezdí doubledeckery podobně jako v Londýně a jejich zastávky tvoří mnohdy jen tyč se znakem dopravního podniku. A než zjistíte, že na řidiče musíte mávnout, aby vůbec zastavil, tak kolem vás nejspíš taky první autobus projede bez povšimnutí. Ale na druhou stranu jsou řidiči autobusů prvními a nejběžnějšímí partnery ke konverzaci.
Irsko v lednu je ještě o mnoho zelenější než letošní leden v Čechách. Už chápu, proč je národní barvou zelená. Teploty kolem 12 stupňů jsou asi v lednu běžné a trávníky tak mají stejnou barvu jako u nás na jaře. Dublinské ulice jsou plné lidí, prodavačů květin a pouličních muzikantů a mě asi nejvíc bavilo chodit sem a tam centrem a pozorovat lidi. Pokud jste už viděli film Once, tak ten začíná právě na Grafton Street, hlavní pěší zóně (na spodním snímku je to ta ulice vpravo) a následnou honičkou končící v nedalekém parku St Stephen's Green. Mimochodem, film se točil před dvěma lety, taky v lednu.
Irsko má několik primátů - je prý jedinou zemí, která má ve znaku hudební nástroj (harfu, i když stranově převrácenou, než je logo pivovaru Guiness), má nyní již druhou prezidentku v pořadí za sebou (což je pro nás právě teď docela inspirující) a mimo Irsko žije více Irů, než v samotném Irsku, kde teď žije možná víc různých národností než ve většině jiných evropských zemí. Irsko je barevné - má pestrou historii ovlivněnou vikingy, kelty i angličany, pestré obyvatele i pestré barvy např. na dublinském hradu:
K mým největším zážitkům patřily i návštěvy muzeí a pamětihodností. K vidění jsou památky opravdu velmi staré: fascinující Kniha z Kellsu, ručně psaný a zdobený evangeliář z 9. století, části papyrových svitků od Mrtvého moře z 3. století spolu s mnoha dalšími starými knihami v soukromém muzeu Chester Beatty Library a pro mě asi největší zážitek: chodbové hrobky v údolí řeky Boyne. Návštívili jsme konkrétně Newgrange - rekonstruovanou hrobku (či snad kultovní stavbu?) starou 4000 let, tedy ještě o 500 let starší než pyramidy, o 1000 let starší než Stonehenge. Neuvěřitelné dílo neznámého lidu. Dlouhou chodbou proniká slunce do středu mohyly právě o zimním slunovratu. Nikdo dodnes neví, proč a jak takovou stavbu lidé kdysi postavili. Museli to být už tehdy dobří astronomové, inteligentní stavbaři a dobří organizátoři. Protože tenhle "projekt" jim trval jistě desítky let.
Irsko je taky zemí zaslíbenou hudbě a muzikantům. V mnoha hospůdkách podél ulice Temple Bar se hraje tradiční irská hudba (i já jsem měl to štěstí natrefit na příjemné trio kytara, flétna, dudy v podniku zvaném The Gogarty's), ve světě jsou ale určitě nejznámější U2, na jejichž stopy můžete po Dublinu natrefit na každém kroku (bohužel je osobně ale nejspíš nepotkáte).
